Bejčkův mlýn

Býval to první mlýn ze Slavonických mlýnů, dříve se mu také říkalo Plachův mlýn. Leží jako první z řady dalších mlýnů na Slavonickém potoku. V 70. letech 20 století zde proběhla rekonstrukce a starý mlýn se měnil
v podnikové rekreační středisko. Do roku 1990 jej využíval Státní statek Znojmo jako rekreační objekt a v 90. letech 20. století jej převzal Svaz důchodců Moravy a Slezska. Od roku 2003 mlýn vlastní firma MP-Soft a.s., která provedla celkovou rekonstrukci objektu a mlýn dnes slouží jako penzion. Obvodové zdi současného penzionu jsou původní kamenné, kromě nové přístavby z roku 2007. Ve sklepeních se zachovaly původní valené klenby. Původní součástí mlýna je také náhon mlýnského kola a obvodové zdivo stodoly ve dvorním traktu.

Další mlýny na Slavonickém potoku

Plachův mlýn (nyní Bejčkův)

První mlýn.

Hirschův mlýn

Druhý mlýn na potoce. Mlel ještě v roce 1945. Stával kousek od dnešní hájenky se samorosty. Dnes jsou patrné již jen poslední zbytky původních zdí.

Walterův mlýn

Třetí mlýn na Slavonickém potoku. Dnes slouží jako rekreační chalupa. Nad mlýnem je dosud patrný malý rybníček, který je již dlouhodobě bez vody. Vede do něj asi sto metrů dlouhý náhon napojený na Slavonický potok. Viditelné jsou i zbytky stavidel. Z roku 1926 existuje záznam, že zde byla ve zdi zazděná deska
s nápisem: "anno domini 1503, jar am abent mathei hab ich paul freiskorn mit amb meiner hausfrauen regina erpauet die müll und vollenten mit gottes hilf amen".

Dvorský mlýn

Byl to největší mlýn na Slavonickém potoku. Patřil k němu dvůr, kde byla za 1. republiky továrna (zřejmě kovoobráběcí). Dnes jsou zde byty pro několik rodin.

Fuchsmühle (Prasingerův mlýn)

Tento mlýn stál na Slavonickém potoku přímo ve Slavonicích. Značně zchátralá budova byla beze zbytku zbořena v první polovině devadesátých let 20. století.

Natzermühle (Náclův mlýn)

Byl to šestý mlýn na Slavonickém potoku a první po proudu pod Slavonicemi, zřejmě v těsné blízkosti města.
V roce 1926 již nebyl v provozu.

Galgenmühle

Byl to sedmý mlýn na Slavonickém potoku, druhý po proudu pod Slavonicemi. Stál u hranic s Rakouskem. Pracoval ještě v roce 1926.

Česká Kanada

Česká Kanada je turisty nazývána krajina nacházející se jv. od Jindřichova Hradce. Jádro České Kanady leží mezi Kunžakem, Novou Bystřicí a Slavonicemi. Jde o přitaž-livou krajinu s pěknými přírodními scené-riemi, pro kterou jsou charakteristické rozlehlé lesy, místy se vyskytující žulové balvany a četné rybníky.
Českou Kanadu roztíná středem evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem, a je obepínána řekami Nežárka a Moravská Dyje. Oblast odvodňují četné potoky, které napájejí rybníky, na které je zejména
v západní oblasti velmi bohatá (např. Krvavý, Hejtman, Komorník, a další). Rybníky slouží k chovu ryb,
k závlahám, mají význam jako hnízdiště a shromaždiště vodního ptactva, v létě také jako přírodní koupaliště.
Podnebí je tu poměrně drsné, s nižšími průměrnými teplotami a vydatnými srážkami. To je také důvod, proč si oblast vysloužila právě název Česká Kanada.
Nejvyšším vrcholem České Kanady je Vysoký Kámen u Kunžaku – 738 m, Další krajinné dominanty tvoří např. vrch Šibeník (732 m), Kunějovský vrch (725 m), Studnice (722 m), Bukový vrch (721 m), Větrov (714 m), Čihadlo u Starého Města pod Landštejnem (700 m). Kopce jsou převážně ploché, s balvany a kamennými stády
na vrcholech. V bizardních skalních útvarech z hrubozrnné a landštejnské žuly roztroušených po zdejších lesích vytvořilo zvětrávání kamene skalní mísy a nechybí ani viklany.

Slavonice

Město Slavonice leží na jihozápadní Moravě na hranici s Rakouskem, kde se stýkají hranicemi tři historické země Morava, Čechy a Rakousko. Je zasazeno do krásné přírody začínajícího parku Česká Kanada. Okolí města Vás okouzlí množstvím malebných zákoutí, potůčků, hladinami rybníků a hlubokými lesy. Město je klenotem
s uceleným souborem renesančních staveb tvořících městskou památkovou rezervaci.
Historické město Slavonice, zmiňované ve starých písemnostech jako Zlebin (lat.) a Zlabings (něm.), leží 40 km jihovýchodně od Jindřichova Hradce v nadmořské výšce 519 m.. Název je patrně odvozen od slovanského vlastního jména Slavoň, které mohl mít zakladatel osady. Tržní ves zde vznikla asi již ve 12. století a těžila
z polohy na stezce mezi Jindřichovým Hradcem a Vídní. Prvním známým majitelem zdejšího území byl Vítek, syn Jindřicha z Hradce, a nejstarší písemná zpráva o Slavonicích pochází z roku 1260.
Král Václav II. potvrdil v roce 1292 městu právo na vybírání mýta za převoz soli. Někdy v tomto období již slavonické domy chránilo jednoduché opevnění, tvořené hradební zdí a příkopy napájenými potokem. Ve 14. století se okrouhle opevněná osada rozrostla o tržiště směrem na západ (dnešní nám. Míru) i na východ (Horní náměstí). Veliký důraz na trh i nadále souvisel s polohou Slavonic na křižovatce mezi Jižnými Čechami a Znojemskem a mezi Prahou a Vídní. Nejvýznamnějšími řemeslníky byli soukeníci, kteří si v roce 1401 od Jana
z Hradce koupili potvrzení svých cechovních pravidel.
Roku 1423 nebo 1430 město, jehož vrchnost byla katolická, marně obléhal husitský velitel Jan Hvězda
z Vicemilic. Nakonec se musel spokojit pouze s vypálením kaple Božího Těla nad městem. Význam Slavonic pozdvihlo udělení výročního trhu roku 1436. Jindřich z Hradce v roce 1450 udělil Slavonicích některá městská práva. Od té doby mezi sebou dvanáct konšelů volilo purkmistra a vrchnost jmenovala svého rychtáře. Ke konci 15. století se v okolí města začaly zakládat rybníky, které ještě více napomohly prosperitě Slavonic.
Stavební rozvoj města nejvíce ovlivnilo období renesance – ze 16. století pochází mnoho dosud stojících měšťanských budov. Veliké škody v kraji zanechala třicetiletá válka (po roce 1624 bylo ze 164 domů celkem 73 opuštěno nebo zcela zničeno) a Slavonicím se nevyhnula ani morová epidemie v letech 1680 – 81. V 17. století slavonické statky drželi Lichtenštejn-Kastelkornové, s nimiž měli měšťané několik sporů o svá práva. Pozvolný hospodářský rozvoj města zastavilo přeložení poštovní cesty mezi Vídní a Prahou na Jihlavu a Znojmo roku 1750. Ve stejném roce a ještě roku 1845 značnou část zástavby zničily požáry. Alespoň místní železniční spojení město získalo v roce 1902, což mu ihned přidalo na významu.
V letech 1945 - 1946 došlo k odsunu Němců a následnému novému osídlení. Po převzetí moci KSČ bylo r. 1953 v rámci změn v československém pohraničí město zařazeno do hraničního pásma, což vedlo k dalšímu úpadku města a částečné devastaci některých památek. Na přelomu roku 1958/1959 došlo k vyčlenění Slavonic
z hraničního pásma právě kvůli historické výjimečnosti města. Slavonicím se nejen z větší části vyhnuly necitlivé zásahy v duchu socialismu, ale od konce 50. let probíhaly také rekonstrukce památek. Od 31. srpna 1961 je historická část města chráněna jako městská památková rezervace.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, dominantní stavba ve středu města, vyrůstal jako jednolodní objekt od 1. poloviny 14. století v gotickém slohu. Později byl doplněn o boční lodi a jižní kapli Panny Marie. Až z 2. poloviny 15. století pochází klenba střední lodi. V rámci barokních oprav přibyla v 17. století kruchta a na počátku 18. století kapla sv. Antonína a Panny Marie Bolestné. Po požáru v roce 1750 bylo nutné přistoupit k obnově kostela. Tyto práce objektu ještě více vtiskly barokní vzhled a postupnému slohovému odklonu od gotiky napomohlo také odstranění kružeb z oken roku 1806. Mezi roky 1903 a 1916 proběhla celková rekonstrukce.
Trojlodní bazilikální stavba má pětiboce ukončené kněžiště a šestipatrovou hranolovou věž. Její horní část z let 1503 – 49 mohla vzniknout díky finanční podpoře soukenického cechu. Barokní přilbicové zakončení věž získala po požáru v roce 1750. Připomínkou gotického původu objektu jsou zejména dva lomené portály ze 14. století umístěné v západním průčelí. Uvnitř kostela upoutají například dvě pole křížové klenby a cenná fresková výzdoba. Mezi velmi hodnotným zařízením vynikají zejména pozdně gotické plastiky.

Kostel Božího Těla

Pověst praví: Koncem 13. století došlo k vyloupení slavonického farního kostela Nanebevzetí Panny Marie.
V těchto místech lupiči odhodili uloupenou hostii, symbol Božího Těla. Na jaře roku 1280 zde mladý pastýř pásl ovce, když tu náhle z blízkého křoví vyšlehl jasný plamen. Přivolaný farář v ohni poznal uloupenou sv. Hostii
a slavnostně ji nesl průvodem zpět do farního kostela. U městské brány však hostie zmizela a opět se objevila zde v křoví. Lidé se ji po třikráte marně snažili navrátit. Teprve když slíbili, že vystaví na kopci kapli, mohli sv. Hostii uložit ve farním kostele.
Původní kaple, dle výše citované pověsti, byla zasvěcena kultu Božího Těla – Corpori Christi, což bylo ve své době v Čechách ojedinělé. Kaple byla vypálena husity poté, co se jim nepodařilo dobýt město Slavonice.
V roce 1437 byla kaple obnovena a rozšířena na kostel (v té době došlo k zaklenutí presbytáře síťovou klenbou). V letech 1475 – 91 přistavěli druhou loď a později kruchtu. Od 2. poloviny 16. století kostel využívali protestanti. Z roku 1677 pochází severní loď a z roku 1820 loretánská kaple při jižní stěně. Nad lodním prostorem vznikla v 2. polovině 15. století hvězdová a křížová obkročná klenba.
Zajímavá je barevná mozaika sv. Kryštofa nesoucího na ramenou Ježíška.
V kostele se konají bohoslužby – jejich program bývá vyvěšen na dveřích kostela.

Zbytky městského opevnění

Městský fortifikační systém vznikal zejména před rokem 1366 a během 1 poloviny 16. století byl zesílen. Dodnes má zachovány zbytky parkánových hradebních zdí s baštami a věžemi a dvě z původní trojice bran. Jeden z pozůstatků opevnění – barbakán – stojí v dačické ulici čp. 439. ve stejné ulice se blíže k náměstí nachází gotická Dačická (Červená, Bolíkovská) brána, před polovinou 15. století zvýšená. Vyznačuje se stupňovitými štíty, šindelovou střechou, barokní věžicí a fasádou se sgrafitovou výzdobou. V západní části Horního náměstí byla v gotickém slohu vystavěna Jemnická (Horní) brána. Z 1. poloviny 16. století pocházejí psaníčka na průčelí a erb Václava Österreicha.

Podzemní odvodňovací systém

Pravděpodobně již ve 13. století se začala řešit značná vlhkost suterénů budov kopáním chodeb ve skále, které mohly dobře posloužit také v případě ohrožení. Do podzemí se dalo sestoupit z většiny domů ve středu města. Pod některými objekty vznikly i dvoupatrové prostory. Systém chátral, až došlo k úplnému zaplavení podzemí. Od 90. let do roku 2002 probíhala velmi nákladná a dlouhodobá obnova tohoto unikátního systému. Některé jeho části jsou dnes přístupné veřejnosti. Vybrat si je možno ze dvou prohlídkových tras, podle jejich náročnosti.
Délka první prohlídkové trasy je 130 m. Tato trasa má tři zastávky s průvodcem, doba prohlídky je přibližně 20 minut. Trasa je osvětlena.
Druhá trasa je přibližně v délce 300 m. Tato trasa má sedm zastávek s průvodcem, doba prohlídky je asi 50-60 minut. Trasa není osvětlena. Návštěvníci obdrží svítilny. Tato trasa je však velmi náročná, a proto je nutné zvážit své schopnosti.
Chodby mají různé profily podle toho, zda se jednalo o chodbu hlavní nebo poslední připojovací. Průměrná výška profilu chodby je jeden a půl metru, šířka čtyřicet až šedesát centimetrů. Dno chodeb je místy rovné se spádem, místy stružkovité, často je ve dně vysekán úzký kanálek pro odvod vody. V místech křížení chodeb, ale i jinde, jsou vyhloubeny jímky, hluboké až 1 m, které sloužily k usazování splaveného písku. Chodby jsou vytesány ručně želízkem a kladivem, ještě bez použití střelného prachu, často ve velmi tvrdém rulovém sklaním masívu.
Slavonické podzemí svými rozměry profilů chodeb patří mezi nejmenší v naší republice.
Nám. Míru 480 (vchod u cukrárny), 378 81 Slavonice, otevřeno: květen, červen, září – pro skupiny po dohodě, červenec, srpen – denně 9-18.

Landštejn

` Někdejší hranice Čech, Moravy a Rakouska pomáhal přibližně v místě jejich střetu chránit mohutný hrad Landštejn (dříve Landstein), který někdy na počátku 13. století dali jako románskou pevnost vybudovat pravděpodobně bavorští páni z Hirschbergu, i když jako stavitel se pravděpodobně jeví český panovník (v tom případě by toto sídlo mělo za úkol být především protiváhou staršímu rakouskému hradu v Pomezí). Stejně jako dnes vrch s hradem obklopovaly rozsáhlé, převážně jehličnaté lesy. Pod ním vedla významná zemská stezka. Zhruba v polovině 13. století sídlo převzali Vítkovci a podle hradu se jedna z rodových linií nazývala
"z Landštejna". Nejspíše ještě za jejich vlády došlo k určitému rozšíření objektu. V roce 1381 hrad získali Krajířové z Krajku a ti nejspíše ke konci 15. století přistoupili k rozsáhlým úpravám. Vypravuje se, že hradní páni u sebe nějaký čas skrývali Jana Žižku a z vděku za tento čin upustil později Prokop Holý, další husitský vojevůdce, od dobývání sídla. Poslední stavební zásahy následovaly v roce 1579, kdy Krajiřové z Krajku Landštejn prodali.
Od konce 16. století se v držení sídla poměrně rychle vystřídalo několik rodů.
Roku 1618 došlo k dobytí hradu a další pohromu znamenal úder blesku v roce 1771, jehož následkem objekt vyhořel. Posledními majiteli sídla byli páni ze Sternbachu. Hradní areál několik desítek let chátral, i když poutal pozornost zejména v době romantismu a řada osobností volala po jeho záchraně.
V roce 1972 se začalo s jeho rekonstrukcí a po dokončení jedné fáze záchranných prací byl hrad v letní sezóně zpřístupněn. Nejdůležitější část rekonstrukce proběhla v 80. letech 20.století. Až do zahájení těchto prací
v rozpadajícím se zdivu sídlilo množství dravců.
Landštejn vznikl na výrazném skalisku, chráněním prudkými svahy, ve stylu jihoněmeckých a rakouských sídel. Jeho obvod zesílila dvě pásma gotického a renesančního opevnění, tvořeného mimo jiné půlkruhovými baštami a dvojicí mohutných čtyřbokých věží (dvouvěžová dispozice není mezi hrady příliš obvyklá). Mezi věžemi vznikl již v počátcích existence sídla hlavní palác. Na západní straně trčí torza pozdně gotických budov, při jižní věži rozvaliny románské brány a na západě pozdně gotická brána.
Horní část vyšší z věží je upravena jako vyhlídková terasa, z níž se otvírá výhled na naše i rakouské území.
Z paláce mezi věžemi se zachovaly pouze zbytky zdí. Mezi nejstarší části hradu patří mohutná románská hradba. Ve zrekonstruovaném románském jádru hradu, konkrétně v severní věži starého paláce, se dochovala velmi hodnotná církevní památka – románská hradní kaple s apsidou a tribunou.

Český Rudolec

Obec Rudolec se úspěšně rozvíjela díky své poloze na silnici spojující Vídeň s Prahou. Později se nazývala Český Rudolec. Zdejší tvrz z počátku 14. století se stala ve středověku hlavní správní jednotkou rozsáhlého panství, v jehož držení se vystřídala celá řada rodů.
Zdejší zámek, který stojí nejspíše na místě gotické vodní tvrze ze 14. století, přestavěné po polovině 16. století renesančně, byl barokně upravován v 18. století a po požáru v roce 1860 přebudován ve stylu anglické novogotiky. Projekt tehdy vypracoval a vedl M. Angelo z Picchioni. Stavba, dokončená roku 1861, je díky množství pseudo-gotických prvků, užitých obdobně jako na zámku Hluboká, známá pod označením "Malá Hluboká" či "Moravská Hluboká".
Ve 20. století objekt značně zchátral a jeho případná záchrana bude značně problematická. Také zámecký park je zdevastovaný.

Pevností areál Slavonice

(Muzeum čs. opevnění z let 1935-38)

Pevnostní areál se nachází 2 km západně od Slavonic v lese, před bývalým lomem. V jeho těsné blízkosti vede červená turistická značka na hrad Landštejn.
K vidění jsou expoziční objekty z celkem sedmi rekonstruovaných. První je uveden do stavu z poloviny 60. let, kdy bylo opevnění znovu reaktivováno proti nepříteli a udržováno až do roku 1990, druhý objekt do stavu úplné dokončenosti z roku 1938, ale bez většiny vnitřního vybavení. Mezi objekty jsou opět obnoveny pozorovací a střelecké průseky, včetně asi 50 m protipěchotní překážky z ostnatého drátu. V době přítomnosti provozovatele jsou všechny objekty přístupné a mají nainstalovanou dobovou výstroj a výzbroj.

Pfaffenschlag

Severozápadně od Slavonic lze v krajině plné rybníků navštívit zaniklou středověkou ves Pfaffenschlag (česky Bobovec). Na počátku tohoto projektu byl archeologický výzkum v 50. a 60. letech 20. století, v jehož rámci došlo k odkrytí zbytků obytných stavení zaniklé osady a řadu předmětů denní potřeby: kovové radlice, srpy, lopaty, kosy, apod.. Lidé toto místo natrvalo osídlili prokazatelně nejpozději v 11. století. Ves kolem poloviny 12. století zanikla a na jejím místě byla ke konci 13. století z popudu slavonického faráře založena nová. Osadu zničili v roce 1423 husité a poté již nebyla obnovena.
Zástavbu tvořily pravidelně uspořádané dvorce franckého typu. Půdorysné uspořádání domů bylo řadové
v délce asi 140 m kolem potoka. Na pravé straně tvořili domy pravidelnou zástavbu se štíty směřujícími
k potoku, byla tu i nedokonalá náves. Stavebním materiálem bylo dřevo, proutí, kámen a hlína. Na kamenných základech stála sroubená část jizby, síň s komorou byly celokamenné. Domy měly sýpky, byly vybaveny pecí s ohništěm, některé měly i sklepy, podlaha byla udusána. Hospo-dářskými objekty byly obilní jámy a podzemní chodby.

Dačice

Dačice se poprvé uvádějí roku 1183 jako majetek Konráda Oty Znojemského a řadí se tak mezi nejstarší sídliště na jihozápadní Moravě. Brzy připadly pánům z Bílkova a postupně si je pak přivlastnili pánové z Hradce, Krajířové, pánové z Třebomyslic, z Dubé a Lipého, z Osteinu a Dalbergové. Za Krajířů byl postaven tzv. Starý zámek (dnes sídlo Městského úřadu), panské obydlí charakteru renesančního městského paláce. Tento Starý zámek byl postavený v letech 1572 –79 pro Albrechta Krajíře a jeho choť Magdalénu, zřejmě některým ze severoitalských mistrů tehdy usedlých v Dačicích. Venkovní fasáda je zdobena psaníčkovým sgrafitem.
Nový zámek je rovněž renesanční stavba z roku 1591, je radikálně empírově přestavěná v roce 1816 vídeňským stavitelem Riedlem, vnitřek se schodištěm pochází z let 1831-32 podle návrhu architekta Josefa Schlepse. Poslední úpravy byly za Friedricha z Dalbergu v roce 1909. Novobarokní kaple a secesní knihovna byla vybudována v letech 1900 –10, jsou podle návrhu vídeňského architekta Hanse Prutschera. Po smrti Johanna z Dalbergu (1909 – 1940) se stal zámek nakrátko majetkem rodu Salm-Salm, v roce 1945 byl zestátněn a otevřen veřejnosti.
Atmosféra zámku je dnes prosycena tikáním dobových hodin. Současná expozice představuje umělecké řemeslo empírového období z počátku 19. století. Čtyřkřídlá budova Nového zámku má čtvercový dvůr a je obklopena zámeckým parkem v anglickém slohu.
Jako městečko jsou Dačice uváděny ve 14. století a jako město v 16. století. V Dačicích byla založena roku 1821 první lesnická škola na Moravě a v letech 1841 – 42 zde byl vyroben první kostkový cukr na světě (v r. 1843 patentován).

Kostelní Vydří

Připomíná se r. 1310. Ves a tvrz náležela rodu z Vydří téměř nepřetržitě, než statek propadl konfiskaci. Pak zde byla vesměs cizí šlechta. V roce 1826 jej přikoupili Dalbergové k Dačicím. V r. 1829 zásluhou bratří Františka
a Tomáše Gräbnerových založen v Kostelním Vydří první řepný cukrovar moderní doby na Moravě. Půda
a podnebí na Dačicku však nebyly příliš vhodné pro pěstování této plodiny a proto v r. 1832 byla výroba řepného cukru zrušena. V provozu zůstala nadále jen sirobárna, výroba likérů a výroba octa. Model cukrovaru je
v Dačickém muzeu. Původně gotický kostel Navštívení Panny Marie, věž z r. 1701, pronikavé úpravy po požáru r. 1889. Jednolodní stavba s hranolovou věží. Barokní zámek ze zač. 17. stol. Upraven počátkem 19. století. navazuje na původní renesanční tvrz ze 16. stol., ta přeměna na sýpku, zevně zdobena sgrafitovým kvádrováním. Ve vsi barokní kamenný most z roku 1731 se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa. V dominantní poloze na návrší jz. od vesnice pozdně barokní poutní kostel Panny Marie Karmelské z let 1787 – 89. Původní kaple z roku 1709 využita jako presbytář. Kostel je obklopen zdí a na jihu ambity, na východě areál uzavřen klášterem karmelitánů.

Klášter

V malé vesničce Klášter na cestě z Nové Bystřice do Slavonic byl v letech 1501-1507 založen klášter pavlánů, kteří sem přišli již roku 1491. Koncem období husitských válek dne 22. července 1533 byl klášter vypálen
a skoro na 100 let opuštěn. V roce 1626 byl založen klášter nový vedle ještě stojícího kostela. V letech 1665-1667 byl klášter dostavěn a o 6 let později začala výstavba nového kostela. Stavba byla dokončena roku 1682. Kostel Nejsvětější Trojice postavený na konci 17. století je čistě barokní dílo architekta Giovanniho Domenica Orsiho. V letech 1674-1675 byl uvnitř kostel vyzdoben raně barokními štukaturami, jejichž autorem je G.B. Cometa. Kostel postavili mniši poslaní sv. Františkem z Pauly. Unikátní památkou v kostele je vyřezávaný Strom života, dřevořezba vyrobená z jednoho kusu dřeva, vytvořená neznámým autorem a dokončena v roce 1720. Kostel je jedinečný také svou prostorovou koncepcí (kněžiště je otočeno k západu - to je kvůli třem pramenům stékajícím se pod oltářem a vytékajícím ve studánce u kostela). V blízkosti kostela je rašelinná louka. Roku 1785 byl Josefem II. klášter zrušen. V budově kláštera až do 2. světové války sídlila škola a fara. Po válce zde byla kasárna. V roce 1959 byl klášter zbourán. Barokní kostel se zachoval dodnes. Kostel dlouhé roky chátral, dnes má novou fasádu. Je citlivě zasazen do místní krajiny a vytváří působivou pohledovou dominantu.

Pověst o založení kláštera Klášter
Když se pavlánský řád dostal do českých zemí, hledali pavláni místa pro založení klášterů, kostelů a škol. Bylo zapotřebí také na jihu Čech najít vhodné místo pro klášter, kde by byli vychováváni mladí mniši pro služby řádu. Představený řádu poslal tři mnichy, aby se po jihu Čech prošli a našli vhodné místo pro jejich záměry. Chodili tedy mniši krajinou a stále nemohli najít pravé místo. Když už se jim mnohdy zdálo, že už jsou na místě, vždy našli nějakou vadu. Přespávali, kde se dalo, až se na jednu noc uchýlili do malého statku. Zde se jich vyptával stařičký dědeček co hledají a proč tudy chodí. Když mu vypověděli co hledají, řekl jim, že musí najít místo, kterému se říká "U tří ryb", z tohoto místa bude vidět hladiny tří rybníků a na malé vyvýšenině potom bude to nejlepší místo pro jejich klášter. Ráno mnichové poděkovali a šli hledat ono místo. Kráčelo se jim lehce, jakoby jim někdo ukazoval cestu, kterou se mají ubírat. V podvečer unaveni zhlédli řadu lip, kde se rozhodli přenocovat. Lípy stály na malé vyvýšenině a když k nim mniši došli s údivem se dívali na hladiny tří rybníků. Zaradovali se a uznali všichni, že toto místo je opravdu velmi pěkně položené v kraji, a že určitě bude vyhovovat jejich přání postavit zde klášter a kostel pro slávu jejich řádu.
Jiná pověst uvádí, že mniši měli hledat místo, kde se sbíhají tři léčivé prameny a rostou tři velké lípy a je vidět na hladinu tří rybníků.
Možná si říkáte, že jsou to pouze pověsti, ale každá má svůj reálný základ. Pod kostelem opravdu vytéká silný pramen a ve studánce u kostela je zázračná voda, která léčí oční neduhy.

Montserrat

Poutní kostel Panny Marie Montserratské se nachází na zalesněném kopci (562 m.n.m.) nad Cizkrajovem. Byl založen roku 1650 spolu s kaplí a oltářem Panny Marie, podobnou té na Mont-Serratě ve Španělsku. Kaple byla klenutá a z kamene, kolem ní pak vzniklo 6 menších kaplí a 4 poustevny. Kostelík byl vystavěn již před rokem 1706, ale už roku 1717 zde stál prostranný kostel. Ten byl však roku 1785 zrušen. Obnovy se dočkal díky faráři Josefu Sprigerovi z Cizkrajova, okolnímu lidu i četným šlechticům v letech 1858-65. Nyní stojí nad hlavním vchodem šestiboká štíhlá věž a na obou rožních nástavcích dvě vížky. Na hlavním oltáři řezbářského díla stojí stará socha Panny Marie, držícího Ježíška. Po stranách jsou sochy apoštolů Filipa a Jakuba. Ještě krásnější je boční oltář řezaný ze dřeva ve slohu anglicko-gotickém, který má svatostánek ze silně pozlaceného bronzu
s mramorovými sloupky.

Dolní Bolíkov

Dolní Bolíkov se nachází nedaleko Montserratu. Kdysi to byla významná vesnice známá svými železárnami. Začátkem 19. století byly tyto železárny vyrábějící kotle, hrnce, ale i uměleckou litinu a ozdobné mříže (jsou dodnes k vidění na okolních hřbitovech) druhými největšími na Moravě. Ještě dnes jsou patrné stopy tohoto průmyslu, zejména na lesních cestách, které jsou zpevněné ostrou, tyrkysově modrou struskou z těchto hutí.

Úzkokolejka Jindřichův Hradec - Nová Bystřice

Krásnou krajinou České Kanady prochází úzkorozchodná trať z Nové Bystřice do Jindřichova Hradce. Trať je dlouhá 33 km při šířce 762 mm, otevřená 1.11.1897, je unikátní technickou památkou, která dokumentuje vývoj železniční dopravy v ČR. Svézt se můžete ve vagónech z roku 1899, které táhne motorová lokomotiva z let 1954-1958, nebo ve čtyřech historických vozech, které jsou zapojeny za parní lokomotivou U47.001 z roku 1907. Jízda trvá asi hodinu a půl a je určena převážně k osobní a rekreační dopravě. Zvláště pro děti je jízda vláčkem romantickou kopcovitou krajinou pohádkovým výletem. Vláček jede přes Hamerský potok, skrz houbami provoněné lesy a staví ve vesničkách, nedaleko nichž se nacházejí rybníky, historické památky, železobetonové obranné objekty z let 1938 a další turistická lákadla. Zastávky jsou v místech Jindřichův Hradec, Jindřiš, Blažejov, Malý Ratmírov, Střížovice, Kunžak – Lomy, Kaproun (pamětní deska a socha Járy Cimrmana), Senotín, Hůrky, Albeř a Nová Bystřice.

Maříž

Původní vesnička ležící v pohra-ničním pásmu, která byla likvido-vána a vylidňována. Vesnička je pobořená
a zpustlá, jen se třemi stálými obyvateli. Nyní se tam vrací opět život, život v podobě keramické dílny, která má v kraji staletou tradici. Keramická dílna byla zřízena roku 1991 a od té doby se v ní vyrábí originální ručně malovaná keramika.
Nachází se zde také ruiny zámku. Původní tvrz na místě zámku se uvádí v roce 1372. kdy patřila Oldřichovi
a Ješkovi z Olešné. Roku 1717 byla přestavěna Matyášem Jindřichem Butzem z Rolsperku na barokní zámek.
V tomto období došlo i k parkovým úpravám a srovnání příkopů a původní situace. Zámek pak stál ještě po druhé světové válce a byl využíván pro kulturní účely, ale v padesátých letech začalo bourání zámku a definitivní konec nastal v 80. letech 20. století, kdy byla stržena věž a zbytek zámku byl rozebrán na stavební materiál. Obec Maříž byla určena k likvidaci a byla obehnána dokola ostnatými dráty tzv. železné opony. Dnes jsou domy znovu postaveny a zrekonstruovány a do obce se vrací pomale život. Zámek však zmizel definitivně. Dnes je v okolí bývalého zámku je značně zdevastovaný zámecký park s rybníky.

Trojmezí

Nedaleko Slavonic směrem z obce Maříž na obec Kadolec se nachází unikátní geologické místo – hraniční kámen Trojmezí označující místo, kde se setkává území Čech, Moravy a Rakouska.
V blízkosti tohoto zajímavého místa lze najít i další přírodní památky. Jednou z nich je například Lešnická studánka pocházející z roku 1846, nedávno zrekonstruovaná. Původně studánka patřila k Lešnickému zámečku, odtud také pochází místní název „U Zámečku“. Dále lze zmínit kaskádu rybníčků z 19. století, které dříve sloužily k vodárenským účelům. V současnosti jsou však nevyužité. Na místě jsou vidět původní hráze, kde rostou staleté buky lesní a na dně rybníčků pak smrk ztepilý a jedle bělokorá.
Nejblíže Trojmezí je Bučina, lesní porost zvaný Harcynská směs, tedy smrk, jedle a buk, jež má vysokou ekologickou stabilitu. Všechny tato pojmenovaná zajímavá místa obklopuje nádherná nedotčená příroda nabízející návštěvní-kům své bohatství.

Vodní pila Penikov

Vodní pila Peníkov z roku 1865 je příkladem lidové architektury. Svou technologií je ukázkou řemeslné dovednosti sekerníků, neboť byla postavena bez pomoci jediného hřebíku. Úplnost vybavení a původnost jejího stavu je u nás zcela ojedinělá, a i z evropského hlediska výjimečná. Celá pila včetně technologie je kulturní památkou. Objekt je dnes majetkem obce Český Rudolec. Obnovu provedl v roce 2003 sekernický mistr Jan Kudrna ml. Z Radíkova.
Pilu vystavěl majitel sousedního o dvě stě let staršího, Doubkova mlýna. Nedaleký Peníkovský dvůr sloužil
v minulosti jako hospodářské zázemí rudoleckého zámku.
Pila byla do roku 1970 funkční a příležitostně v provozu. Poté došlo vlivem zanedbání údržby ke zničení vodních kol a k průsakům rybníka do podpilí. Pronikající voda způsobila zborcení kamenných zdí, nesoucích celodřevěné vrchní patro stavby.
Pohon pily zajišťuje vodní kolo na vrchní vodu o průměru 3 metry. Na dubové hřídeli je hlavní ozubené kolo, které pomocí pastorku roztáčí dřevěný setrvačník. Přes klikový mechanismus a ojnici je vodní energie přenášena na pilový list v dřevěném rámu. Posuv vozíku se dřevem je odvozen od pohy-bu dřevěného rámu. Malé vodní kolo se používá pro zpětný chod vozíku s upnu-tým kmenem.